Deníky Rutky Laskier sice možná stojí ve stínu Anny Frankové, ale nic jejím textům neubírá na osudovosti a trýznivosti, ale také jemnosti a citlivosti dívčí duše. Hrušovanská pětka, čerpající zdaleka nejen z francouzské devadesátkové emo-screamo scény, si zvolila velmi přiléhavé jméno. Jejich hudba řeže, nese s sebou silné emoční zabarvení a přitom je tu cítit určitá mladická naivita a upřímnost v tom, co se snaží sdělit.

„Kolik stojí život?
A kolik stojí touha žít?
Kolik stojí život?
A kolik stojí ten náš?“

Debutové album „Protiklady“ zachycuje kapelu v té nejlepší kondici. Pryč jsou dětské nemoci, kterými trpělo EP z roku 2015. RUTKA LASKIER se našli zvukově, tématicky i textově. Jsou spolu už dost dlouho a mají za sebou odehráno již dost koncertů, aby byli jasně vyprofilovaní v tom, co chtějí. A přece je tu stále znát zápal pro věc a touha posunovat se dál.

Navíc v kapele výtečně funguje chemie a to citelně jak lidská, tak ta hudební. Oba kytaristé Honza a Skipy se skvěle doplňují, přesně cítí, kde je zapotřebí co udělat, kdy kdo má dotáhnout jakou finesu. Mnohem lépe, než kdykoliv před tím na celku pracují i basové linky, které zdaleka netvoří jen funkční podklad, ale mají tendenci více vyčuhovat. Skvěle vyšel i pokus o zvednutí motivu "Vltavy" od Bedřicha Smetany. Naposledy se to tuším podařilo černokněžníkům z CULT OF FIRE před čtyřmi lety.

„Házel jsem kameny do dáli
Kde dříve stávaly stromy
Jednoho dne byly skáceny
Vyrostly místo nich domy“

Deska je navíc velmi pestrá. Nejen, že si kluci vyhráli s drobnostmi, jakými jsou intra a outra, ale hlavně velmi přirozeně střídají polohy od postrockových náladovek po hnětající punkové přímočaré jízdy, rytmicky zašmodrchanější, technicky zajímavé zlepšováky a samozřejmě i vypjaté emotivní exploze. Vše je promícháno tak, aby to nenudilo, ale současně i působilo homogenním dojmem, který definuje ksicht jedné kapely.

Neopomenutelná je i textová část, která je v češtině a má v sobě mnoho obratů, které jsem si zamiloval.
Hrušovany na Jevišovkou mají tedy další zářez. Nejen jako kolébka místa nejstaršího osídlení naší vlasti, která hostila lidi už v paleolitu a následně si ji oblíbili Keltové, Vandalové, Hunové, Římané a nakonec i Slované. Ale i jako další kolébka výtečného emařského hardcoru u nás. Eger zdraví Grußbach.

"A moje srdce
Jako vyplašený pták
Tluče mi do žeber"